Příběh

Zvládnout svůj osobní příběh.

Ne každý se narodí do růžové kolébky, někdo se narodí s určitým handicapem, jiného zaskočí nemoc, úraz, ztráta rodiny. Každý nedokáže zvládnout svůj komplikovaný život sám, potřebuje pomoc, ale velkou roli v životě hraje schopnost překonávat životní úskalí.

Poznali jsme řadu příběhů našich spolubydlících – klientů, jejich nelehké osudy ve většině případů zavinily zejména špatné zážitky z ranného dětství a to, že nepoznali lásku v rodině.

V rodině, o které povíme, se poměrně záhy po sobě narodila čtyři děvčátka. Tři z nich nalezly, zřejmě brzy po porodu, útočiště v kojeneckém ústavu. Setkali jsme se z jednou z nich v jejích 30 letech, kdy již prošla snad všemi typy sociálních zařízení. Dětský domov, internát, několik psychiatrických zařízení, domov důchodců. Nic z toho nebylo nutné, jen psychicky trpěla, byla to velmi vnímavá a citlivá osobnost, která nikdy nevěděla, kde je její rodina, kam patří, čí je, jaké má kořeny. Proč ji nikdo nechtěl. Svoje zážitky a prožitky svěřovala kresbám a psanému slovu. Byla houževnatá, chtěla se učit, poznávat, co jí až dosud bylo v životě odepřeno. U nás našla velmi dobrý vztah k ostatním klientům, kterým chtěla být užitečná. Pomáhat. Klienti v ní nacházeli vzor a oporu. Její hlavní myšlenkou bylo najít neznámou rodinu. Nakonec jsme našli matku a pak jednu a druhou sestru. Postupně dávala dohromady poznatky o neznámé minulosti. Letos pomohla i televizní Pošta pro tebe. Neuvěřitelné. Našla se poslední sestra, se kterou, jak se zjistilo, prožila jako miminko první měsíce svého života v kojeneckém ústavu. Sestra měla tehdy více štěstí, získala adoptivní rodiče.

Dnes je naše bývalá klientka zcela jiný člověk. Váží si svého zaměstnání, má samostatný byt a ústředním bodem jejího života je rodina její nalezené sestry, kterou zcela zahrnula do svého srdce. Ničím nezatrpkla. Nejméně 1x měsíčně se navštěvuje se sestru a pomáhá její rodině. Je užitečná a nadále nápomocná i našemu zařízení, zúčastňuje se dění u nás. Je to nadále samostatná, krásná, citlivá osobnost, která   nevzdala svůj život, šla za svým cílem a v zásadě překonala i svůj handicap.

Se dvěma klienty jsme se setkali v roce 2003, přišli z dětského domova. Podle tehdejšího označení: mentální retardace, dále nevzdělavatelní. Cítili jsme za ně nesmírnou zodpovědnost, dovedli se právě tak rozplakat jako vést silácké řeči. Zcela nezkušení, bez představ o dalším životě, o jakékoliv činnosti. Zvykali jsme si na sebe, poznávali jsme se. Viděli jsme, jak bylo pro tyto děti nelehké nést zodpovědnost svobodného života. Za dva roky je k nám následovala Jiřinka z dětského domova, kde se však dětský domov dohodl s učilištěm v Kynšperku, že bude přijata do učebního poměru a bude se dále vzdělávat. Rozšířili jsme tuto dohodu a do školy v roce 2005 začali docházet celkem 4 žáci – učňi. Ti dva první, Pavel a Zuzka a k tomu Jiřka a Táňa, která přišla z rodiny. Samozřejmě všichni s určitým stupněm mentální retardace. Učili jsme se s nimi jako s prvňáčky. Zapojili jsme je i do vzdělávacích projektů v rámci sociálních fondů EU. Ti první dva školu dokončili. Dívka u nás žije dosud, dobře zvládá zaměstnání. Pavel už žije sám, někdy přijde pohovořit, svěřit se, další osud má pestřejší, ale poradí si se zaměstnáním, s bydlením a ví, že další život je jenom v jeho rukách. A ti druzí dva? Když bylo Jiřince 18 let, těsně před dokončením školy, kterou dobře zvládala, si ji vzala maminka, která o ni náhle projevila zájem. Přibyla jí domů pracovní síla a peníze. A čtvrtá učnice odmítla jít k závěrečným zkouškám, po řadě nezdarů jsme se s ní rozloučili. A tak jedině ty dvě „nevzdělavatelné děti“ z dětského domova se nám podařilo vypravit celkem zdárně do života. I když víme, že špatné zacházení a možná i utrpení, které zřejmě jako maličké děti zažily kdysi ve vlastních rodinách, je poznamenalo navždycky.

Poznali jsme, že pro klienty, kteří přijdou z jiných zařízení, je nejtěžší, aby se naučili žít   zodpovědně ve svobodné společnosti. Dlouho trvá, nežli si uvědomí že určitý řád a respekt k druhým patří ke každé společnosti. A pokud ještě můžeme sledovat ty klienty, kteří již od nás odešli, právě podle toho poznáme, zda obzvlášť tento princip u nás pochopili.